Svatba slečny Bobiny(5/6) – Svatební den je tu!

Odzvonily svatební zvony, políbili se, vyměnili si snubní prsteny a my všichni si v mobilních telefonech musíme přepsat Bobinino příjmení. Už je z ní paní Dokonalá.

Ráno vstáváme a ledem chladíme podlité oči. Snad budeme úspěšné. Snídaně je základ. Rychle se oblékáme a na zvonek zvoní vizážistka. Divadelní vizážistka a nejlepší v okolí. Začíná česat naší nevěstu, její účes je skvostný a kouzelný. Je výjimečný a podtrhuje Bobininu krásnu. Před líčením se jde Bobi najíst a napít a na řadu s účesem přicházím já. Celou dobu nevidím, co se mi na hlavě tvoří, protože sedím zády k zrcadlu. Po otočení se děsím a pravím:“Ó Bože, mám vítr v hlavě!“ Vydávám se do koupelny nalíčit a doufám, že na účes změním názor. Vizážistka za mnou přichází a uklidňuje moje rozpaky. Společně účes upravíme a já mohu jít svědčit. Netrvá dlouho a přichází fotograf. Bobina ještě den předem vytvořila nazdobené srdíčko na dveře, aby fotograf snáze našel ty správné dveře. Asi bylo srdíčko málo výrazné, fotograf si ho vůbec nevšiml. Ale hlavně, že je tu.

Fotograf fotí jako o závod. Přichází Julča a společně se všichni přemísťujeme k Bobinině mamince. Tam už nás čeká její přítel s lahví něčeho dobrého na posilněnou. Bobi se striktně drží, že alkohol nebude, ale já a maminka si dáváme. Však to bude potřeba, čeká nás náročný den. Na budoucího ženicha jsme si vymysleli menší divadlo. S Julčou nasazujeme na naše krásné účesy černé vlnité paruky, černé sukně a červená trička, spoustu korálů a představujeme dvě cikánky. Jednu těhotnou, otec dítěte je údajně ženich a druhou jako mámu, která má ženicha pěkně obrat. Z okna vidíme ženicha a jeho svědka. Vybíháme a křičíme naučené romské výrazy a doplňujeme je smyšlenými slovy. Bob nechápe, nesměje se ani neutíká. On nejspíš náš smysl pro humor nebyl dostatečně inteligentní. Do toho se vmísí svědek se svými právnickými paragrafy a my s Julčou jsme úplně ztracené. Když nechtějí nic dát, bereme aspoň klíčky od auta, v domnění, že těmito klíčky odemkneme VW Tuareg. Opět se projevila naše inteligence blondýn, a to obě pracujeme v koncernu, a až při odjezdu na obřad zjišťujeme, že ty klíčky patří ke staré Felicii. To jsem tu Bobinu ale levně nechali. Už převlečené vítáme hosty.

Po příjezdu k místu konání obřadu odchází Bob s Bobi do velké okrasné zahrady, aby udělali

památeční fotky. Já a Julča pobíháme po galerii a všem se snažíme na jejich sváteční oblečení navléknout myrtu a doma vyráběné mašličky, do toho všem svatebním hostům říkáme pravidla, co se smí v místnosti se vzácnými díly a co se nesmí. Několikrát se přistihnu, že jsem jak šlejfírna, cítím umletou pusu a lehký třepot nervózních rukou. Když v rychlosti odbíhám na WC, potkáme se tam s paní matrikářkou, které mě zpovídá, jak bude obřad probíhat. Skoro se počůrám, ale do detailu vše popisuji. Jak se zdálo, informace jsem poskytla vyčerpávající a mohu usednout na záchodovou mísu. Uf!

S Julčou proběhneme obřadní místnost a zjišťujeme, že klimatizace, která neměla hučet, stále hučí. Zvedám ze židle a od kávy i ředitele galerie. Prostě takhle svatba musí být „ťip, ťop“ a klimatizace to nemůže zkazit. Hudba na místě, židle na místě, paní oddávající na místě, klimatizace vypnutá, fotograf instruovaný, ženich a nevěsta připraveni, rodiče a babičky seřazeni, můžeme začít. Hudba začíná hrát, do sálu vstupuje ženich s maminkou. „A kde je svědkyně?“, ptají se hosté. Rozrušením jsem se zapomněla správně zařadit. Ale dobíhám a už se držím svědka. V tom mi nenápadně jedna z drůžiček podává zapomenutou kytku. A tady se projevila moje rodičovská dovolená poprvé. Na všechno ostatní myslím a na sebe zapomenu. Obřad je romantický, krásný, dojemný. Nejdůležitější slovo dne padlo „ANO“. Podepsat jsem se naštěstí nezapomněla. A teď se bude už jen slavit.

S Julčou po obřadu začínáme organizovat hosty, aby se fotili na místě A s lidmi XY a pak na místě B s

lidmi XX a taky na místě C s lidmi ZZ a tak dále, všechno podle plánu. Avšak nad galerií se začínají stahovat mračna a našim novomanželům z nebe padá štěstí v podobě dešťových kapek. Ou, i s tímto si musí manažerky Petra s Julčou poradit. Po domluvě s fotografem naháníme skupinu kamarádů na „komické“ fotky do vnitřních prostor a fotíme. Vzniká i spousta neplánovaných fotografií, například ženich, nevěsta, klavír a skleničky sektu. Když déšť odezní, máme odfoceno a můžeme nasedat do připravených vozů na připravených místech. Ovšem nevěsta postrádá zdobený cylindr, který se nyní musí upevnit na vůz, kde pojedou novomanželé a bez cylindru se nesmí odjet. Pravděpodobně zůstal ve voze, který plánovaně odjel. Telefon řidič nebere a tak se za ním vydá další vůz. Mezitím veselý partner Bobininy maminky rozlévá něco na posilněnou. Když už nalévá druhého nebo třetího panáka, zeptá se: „A proč tu vlastně čekáme?“ Odpovídáme jednohlasně: „Čeká se na cylindr....“ A odpověď nenechá v klidu snad nikoho: „Myslíte tento cylindr?“ Hledaný cylindr ležel celou dobu vedle nalévaného alkoholu.

Za velkého troubení přijíždíme na krásný kopec za městem s kouzelnými výhledy do okolí. Tady máme s Julčou za úkol, aby svatební hosté udělali špalír. Bob s Bobi uklízí rozbitý talíř a na uvítanou dostávají panáka. Bob drží nazdobenou lopatku a Bobi nazdobené košťátko. Všechno vlastní výroba, stylově zapadající do celé svatby. Unavení a hladoví svatební hosté, již s notnou dávkou nechuti, dělají další špalír. Ve špalíru házíme kvítka z růží a rýži na sukni nevěsty, ohňostroj papírků jsme nestihli bouchnout, ale našla se později jiná příležitost. Naše Bobi původně házení rýže vůbec nechtěla, ale pak jsme ji s maminkou přemluvili. Nechtěla totiž mít zrníčka ve vlasech. Avšak moje prateta pravila, že kolik zrníček má nevěsta ve vlasech, tolik bude mít dětí. Další fáze dne je za námi a můžeme obědvat. Po polévce se s Bobi domlouváme na svatební tombole a já se ji ptám, kde najdu lístečky do tomboly. A Bobi s hrůzou praví: „Ty lístečky jste měli koupit vy!“ Odpovídám: „My? Ok, zařídíme, neboj!“ Ani já, ani Julča o tomto úkolu nevíme, ale naštěstí hospodský takové lístečky má a bez starosti můžeme pokračovat v pojídání svíčkové. Naše Bobi je ale stále ve střehu a všechno hlídá, aby bylo v pořádku.

Všechny nás překvapuje svatební tanec, nejedná se o klasiku, ale o perfektně nacvičené veledílo.

Padají nám oči z důlku. Labutí jezero nic není. Se svědkem doplňujeme tanec ohňostrojem z papírků, lepší okamžik ani nemohl přijít. Další překvapení přijde po odehrané hře „Boty“, kdy nevěsta i ženich zvedají boty v momentě pravdivosti vyřčené věty na jejich osobu. Bobina: „Kdo ty otázky vymýšlel? Vždyť my dva se vůbec nehádáme?“ To byla reakce na otázku, kdo se chodí dřív usmiřovat. Při zapadajícím slunci si nevěsta přeje losovat tombolu. S Julčou se k tomu chystáme. Já se ujala moderování a Julča by mi ráda podávala jednotlivé ceny, ale v tom je už na místě Bobina a opravuje nás, radí nám a napovídá, co je v daných balíčcích a jak to mám správně říct a Julča podat. I tombolu máme za sebou. Těhotná Julča odchází a zbytek je na mě. Další večerní překvapení v podání Bobiny a Boba na sebe nenechá dlouho čekat a opět je to úžasná choreografie moderního tance.

Na poslední hru večera využívám všechny zbylé muže a jejich přesně 13, tak jak hra vyžaduje. Tuto hru si užívají nejen hosté, ale taky já, protože takovou legraci jsem opravdu nečekala. Po skončení hry se ptám naší paní Bobi, zda by ráda ještě nějakou hru nebo ne. Po odpovědi ne, usedám na bar a začínám odpočívat. Teď to začíná být veselé, navštěvujeme rozhlednu a dešťové kapky padající na rozsvícená světla připomínají jiskřičky. Večerní svatební zábava končí tím, když mě nakládají do připraveného vozu a odjíždíme do bytu. Ze svatby mám krásný pocit, snad i Bob s Bobinou si to užili dle svých představ.