Lotroviny jednoho černého knírače I.

Jsem chlupatý, černý, střední knírač s pohádkovým jménem Vigo s tvrdohlavou povahou a nevinným výrazem. Občas však místo své paničky poslouchám svého staršího parťáka malého černostříbřitého knírače.

Je čtvrtá odpoledne, což v mém psím dni znamená venčení. Dnes se musím trochu připomenout, mám pocit, že na nás zapomněli. Třikrát bafnu a už je u mě. Jééé, to jsem rád, jak jsem si tu moji paničku dokonale vycvičil. Kéž by i ona mohla říct tohle o mě. A jde se, vidím to směr les. Jéé, už dlouho jsme se neproběhl, ale dneska utíkat nebudu a budu ten vzorňák. Právě mě a mému psímu parťákovi Largimu vypravuje, jak to rychle oběhneme, že náš roční človíček Adam čeká doma s babičkou a musí dostat včas najíst, jakoby mu nestačily taky granule. Však já vím, říkám si, človíčka sice miluji od prvního okamžiku, kdy mi ho dali olízat, ale někdy mi pije pěkně krev, a to když se zkracují procházky.

Ujdeme 500 metrů, jsme u potoka, který miluji. Je tu bezva voda a hlavně to bahno. A když se pak oklepu, má panička hned ozdobený outfit. V okamžiku, kdy piji a máchám se, Largi dává povel. Ach ne, však dneska jsem chtěl být vzorný pes a dopřát človíčkovi včasné kojení. Ale pach a pud je jedna věc a kojení druhá – to prostě musí počkat. Tři dva jedna teď a běžíme. Srnka vlevo, prasata s mladými vpravo. Sakra a co teď? Largi dává další povel za srnkou, tak běžím za ním. Jazyk na vestě, ale to dám. V povzdálí sleduji ufuněnou, křičící a pískající paničku, jak ji přes cestu přebíhá stádo malých prasat, jejich máma nebude daleko. Zastavuje se a otáčí se. Běží domu. Copak ona nás tu nechá? V lese? No, to snad néé. Hned bych se otočil, ale to bych to od Largiho schytal raz dva. Cestu domu určitě najdeme, pokud mi ten malý psí prďola neuteče. Už nemohu a vzdávám se. Najednou slyším zase naši paničku – to se mi ulevilo, tentokrát s někým telefonuje. Mimo to, že nás asi prodá a v životě nás nebude chtít vidět, mluví o mladých srnčatech. No, tak to bude teda průšvih, pokud jsme vyplašili mámu od mladých.

Přiběhneme, dýchat nemůžeme a ještě musíme poslouchat ty, nám dávno známe, věty: „Kde jste byli? Co jste tam dělali? Prasnice mě málem zakousla. Běžet přes celý les domů jsem musela. Telefonovala jsem, zda to mláďata zvládnou, když vy dva jim odeženete mámu. Adam má hlad, máte štěstí, že už může jíst piškoty. Ale jedno Vám řeknu, aspoň jsem si ověřila svoji fyzičku. Tak a jdeme, granule nedostanete a z vodítka vás už nepustím!“ Když to říkala, sotva dechu popadala a vypadala, jak kdyby zmokla, přitom obloha je bez mraků. Myslím, že jen ji z tváře opadne ta rudá barva, bude nás zase milovat.