Klidné Vánoce? U nás ani omylem!

Loňské Vánoce měly být jiné, řekla bych, že klidnější. Ale opak byl pravdou. Na druhou stranu, kdyby byly klidné a bez většího vzrušení, byly by určitě nudné. A tak mi nakonec nevadil ani křeček a na kočku si snad taky zvyknu.

Každý rok je to stejné, upéct cukroví, uklidit, nakoupit dárky, poslat dopis Ježíškovi, zabalit dárky, před večeří nastrojit a vyfotit rodinu a u vánočního stromečku marně vzpomínat pro koho je dárek bez jmenovky. Každý rok si říkám, že letos to budou krásné vánoce v klidu a pokoji. A taky jsem se toho držela. Manželovi jsem zorganizovala práci tak, aby byl 23. prosince doma. Zářil nadšením, že mu byl téměř bez jeho vědomí zkrácen pracovní týden o jeden den a dvě důležité služební cesty a schůzky po republice vloženy do jednoho dne. Však když se chce, tak všechno jde. "Den před Vánocemi bude patřit nám, pojedeme do ZOO, projdeme si vánoční městečko, dáme si dobrý oběd!", pravila jsem a taky se tak stalo.

Kdybychom šli bruslit, udělali bychom líp. Nejen ZOO, ale i okolní silnice a cestičky byly pokryté ledovkou. Přece si nenecháme zkazit den nějakou ledovkou a vlezlým mrazem. Jediný, kdo nás v ZOO nezklamal byl slon, ožíral zmrzlé listy. Z pavilonu opic bylo trauma pro našeho Adama, který dostal hysterický záchvat pláče už když se na něj šimpanz podíval. Zimní pavilon slibovaných žiraf se teprve staví a hroši měli v době naší návštěvy pravou půlnoc. A tak jsme se šli ohřát do exotického pavilonu ptáků. Tam se náš Adam postavil na most a začal zpívat vánoční rolničky. Záznam z tohoto úžasného vystoupení nemám, neboť fotoaparátu neudělal dobře přechod mezi zimou a teplem. Do alba pod rozmazanou fotku musím napsat vysvětlující popisek. Musím ocenit výrazně unaveného manžela, který statečně absolvoval celou návštěvu ZOO, samozřejmě by mu bylo lépe doma v posteli, když předchozí den padl ve 2 ráno po příjezdu z dlouhých cest, ale co by pro nás, tedy nejspíš hlavně pro mě neudělal, syn by si asi taky raději hrál u babičky než koukal na opice.

U oběda jsem se náhodou dozvěděla, že i přes mé přesvědčení nám chybí dárek pro tchyni. Manžel prostě neměl čas a já spoléhala, že po naší domluvě a přesného nadiktování a popisu dárku, ho koupí on. Ok, je odpoledne před Štědrým dnem a my z malého města s omezeným výběrem čehokoli hledáme zapomenutý dárek. Moje první vánoční svařené víno u oběda přišlo vhod. A druhé ho následovalo hned doma. Představa klidného a pokojného dne zůstala ta tam. A to jsem ještě netušila, co mě čeká doma za chlupatý šok. 

U rodičů mi zvědavost nedala a poodkryla jsem ručníkem přikrytou krabici. Neměla jsem to dělat, to se prostě nedělá. Krabice nebyla krabice, ale akvárium. A z akvária na mě koukali dvě malé oči a o něco větší zuby. Nebyl to králík, ale křeček. Normálně nízký tlak mě vylétl pěkně vysoko, bylo totiž jisté, že tento dárek je pro mého syna, a že tento dárek bude u nás v bytě. Jinak rozumní rodiče, sedící v křesle se popadali smíchy za břicho a můj otec se radoval jako malý kluk, který provedl klukovinu. 

Adamovy první dojmy z křečka nebyly nějak veselé, ale další dny se kluci skamarádili. Adam sebral odvahu, vzal křečka do ruky a pustil ho babičce a dědovi po novém gauči. A to jsem se zase popadala za břicho já. Skóre já a moji rodiče 1:1. V současné době, ale vedou 2:1, neboť Adámek šel s tatínkem z nákupu a následovala je kočka. Chodila okolo domu tak dlouho až si ji všimli moji rodiče, přichystali jí pelíšek u kotle a krmení. 

A máme kromě dvou psů i kočku a křečka. Už se nemohu dočkat chaotických procházek, kdy budu mít dvě vodítka, Adama a okolo silnic budu mít v náručí i naši novou kočku. A co křeček? Nebude mu líto, že není venku s námi?