Dá se skloubit práce, která ženu skutečně naplňuje, s dostatkem volného času pro dítě? Nebo si zkrátka musí vybrat?
Ústní projev zdá se být v pořádku, na cizích jazycích neustále pracuji, outfit vylepšuji a v hledání práce neustále pokračuji. Avšak v hlavě se mi honí myšlenky, jak se dá skloubit práce, která mě bude naplňovat, a čas strávený se synem. Již nějaký čas si říkám, že obětuji kariéru pro syna. Budeme žít na vesnici, budu pracovat za „pár korun“, ale budeme šťastní. To by se ovšem nesměla naskytnout práce snů.
Pracovní místo hledám velmi aktivně. Nejen přes různé servery inzerující volná pracovní místa, ale také přes známé a bývalé kolegy. Jeden bývalý kolega mě na základě naší minulé spolupráce doporučil svému novému šéfovi. A to na pozici, která by mě naplňovala. Pracovní místo jako dělané pro mou aktivní a organizační povahu. Pracovní místo, u kterého bych neměla šanci zjistit, co je to nuda a pracovní doba by na splnění úkolů ani nestačila. Místo, které by vrátilo mé kariéře šmrnc. Avšak dostat se na tuto pozici by bylo velmi obtížné. Zkusit se má všechno a tak do toho jdu.
Kolega odesílá můj životopis a po telefonickém rozhovoru s potencionálním budoucím šéfem si domlouváme termín pohovoru. Na tento pohovor již tak klidná nejdu. Celý rozhovor se nese ve velmi příjemné atmosféře a hovoří se o všem. O pracovních zkušenostech, znalostech, vzdělání, o volném pracovním místě, konkrétních úkolech, ale samozřejmě také i o soukromí. Opět hovoříme i o mém synovi, jeho nemocech a hlídání. V neposlední řadě také o časově náročném dojíždění. Na konci pohovoru mi potencionální šéf sděluje, že jsem mu velmi sympatická a dokáže si představit naši budoucí spolupráci. Z jeho povídání se mi pracovní pozice zdá ještě více snová než před tím.
Při opouštění budovy firmy si začínám uvědomovat, že by to byla opravdu práce pro mě, ale nedala by se skloubit se synem. Uvědomuji si, že syna bych viděla nejspíš jen o víkendech, protože šéf se nepřiklání ani částečné práci doma a to ani v případě nemoci dítěte. Uvědomuji si, že bych byla sice víkendová máma, ale nejspíš velmi unavená a stresovaná novým pracovním týdnem. A to nejen stresovaná pracovními povinnostmi, ale i organizací okolo syna a myšlenkou, že nemohu být s ním aspoň pár hodin v týdnu. A to nemluvím o jeho hlídání. Mám zajišťovat synův čas bez mámy tetou na hlídání, jazykovými kurzy, kroužky kreslení či sportu? Ale na co bude v pozdějším věku vzpomínat? Na unavenou mámu a skvělou tetu, která se mu věnovala?
A tak se svou optimistickou povahou hledám dál a budu doufat, že „svoji snovou“ práci kombinovanou s dostatkem času na syna brzo objevím.
