Účes, oblečení, zkouška komunikace s „normálními“ smrtelníky, aktualizace životopisu, lovení cizího jazyka v hlavě a jiné, i to patří (alespoň v mém případě) k přípravě návratu a hlavně hledání práce po rodičovské dovolené.
Všechno ráda řeším s dostatečnou časovou rezervou pro případ, že by nastaly nenadálé komplikace. I tak jsem se zachovala s přibližujícím se koncem rodičovské dovolené. Jestli se to tedy ovšem tak dá nazvat. Myslím, že o dovolenou se jednalo opravdu jen ve výjimečných případech. Avšak stejně jako každá máma bych s chlapem po sečtení plusů a mínusů neměnila.
Syn se zdá být ve školce v pohodě a je nejvyšší čas naplánovat návrat zpátky do pracovního procesu. Upřímně řečeno si to moc nedovedu představit. Nestíhám spoustu věcí nyní a co budu dělat až budu zavřená více jak 8 hodin v kanceláři? Kladu si spoustu otázek. Co bude až bude syn nemocný? Kdo ho bude vodit ráno do školky? Kdo ho bude vyzvedávat? Kdo mu bude péct zdravé moučníky nebo dělat domácí přesnídávky? Prát? Žehlit? Uklízet? Vařit? Čas určitě ukáže, nezbývá než se nechat překvapit a zvládli to jiní, zvládneme to taky.
Překvapivě rychle přišla pozvánka na první pohovor. Nejdřív lovím v krabici flash disk, kde by se mělo nacházet moje pracovní hodnocení a taky životopis. Životopis obnovuji, dávám do cizích jazyků a zároveň hledám konzultanta na anglický i německý jazyk. Těmito řečmi jsem přesně dva roky nemluvila. Co mi v té hlavě vlastně zůstalo? Co když bude celý pohovor v cizí řeči? Vše sepisuji, připravuji si řeč i odpovědi na případné otázky. Avšak opravdovým cílem tohoto pohovoru z mé strany je: „Zkusit, zda dokáži komunikovat i jinak než jen na dětská témata!“
Otevírám šatní skříň a zjišťuji, že nemám co na sebe. Saka, šaty, halenky, které jsem nosila před rodičovskou dovolenou tam na mě sice smutně koukají, ale už jim odzvonilo. Musím na nákup! Co jsem nosila dřív mi už nesluší, tady je jeden faldík a tady se tlačí druhý. Krátká sukně? No, to ne! Však nemám ani vhodné boty!
U kadeřnice říkám: „Prosím o změnu!“ A ta taky byla. Vlasy učesané po většinu času do culíku nebo sponky se mění na krátké šik mikádo s modrým promelírováním. Pro rok 2017 je prý trendy světlá blond s modrým. Při odchodu si nejsem vůbec jistá, zda právě modrá na mé hlavě bude to pravé ořechové.
Na pohovor přicházím bez jakékoli nervozity. Říkám si, že o nic mi nejde. Nejen proto, že mám na hledání místa dostatek času, ale také proto, že již předem vím, že tu nejde o konkrétní místo, ale o možnost do budoucna v případě, že se místo naskytne. Mým hlavním cílem je mluvit na rovinu a to i o mém synovi a jeho častých nachlazeních nebo možnostech hlídání.
Sympatický šéf mě vítá a pohovor plyne v přátelském duchu. Z češtiny plynule přecházíme do němčiny. Probíráme odbornost oddělení, moje znalosti, ale i soukromí. V konečném důsledku je malé dítě, jeho nemoci a hlídání asi největší úskalí. Ale přece to moje štěstí nebudu zapírat a ke lhaní jsme také nebyla vychovávaná. Avšak vše ostatní a hlavně můj pocit mi hraje perfektně do karet. „Hurá, nejsem úplně mimo!“ První pohovor mi dodal aspoň částečné, před tím ztracené, sebevědomí a já se mohu pouštět do dalších a dalších pohovorů.
