Lotroviny jednoho knírače II.

Stále jsem chlupatý, černý, neposlušný, ale rodinou milovaný střední knírač. Po roce mých absolutních privilegií mi představili človíčka, který je menší než já.

Aneb, jak jsem se seznámil s miničlovíčkem, který mě během roku přerostl nejen přes hlavu. Moje panička se mnou chodila pravidelně mezi ostatní psy, kde se ze mě snažila vychovat slušného, poslušného a hlídacího psa. Myslím, že slušný v rámci možností jsem, poslušný dle mého aktuálního rozpoložení a hlídací dle vůně přibližujícího se člověka. Od okamžiku, kdy ji začalo růst břicho, jsem jezdil do psí školy se svým pánem. Jenže můj pán má raději svítící a zvonící černý klacek s tlačítky než povely k mojí psí osobě. A to skončilo tak, že místo do školičky, jsem zase chodil s paničkou do lesa. Ta sice šla, ale pořád víc a víc funěla. Pak si sedla k rybníku a házela mi klacky, což mě nebavilo. Výcvik tedy po půl roce skončil, naučil jsem se základy, ale moji tvrdohlavou hlavu mi tam prostě nepředělali.

Při oněch procházkách mi vypravovala, jak brzo přijde na svět miminko. Cožpak já vím, co je to miminko? Ano, je pravda, že její břicho se neustále hýbalo a vytlačovalo mě z postele. Poslední dny, kdy se na mě chystalo ono seznámení s miničlovíčkem, s námi chodila na procházku druhá, starší panička. A to bylo neustále okřikování: "Pozor!, Neskákej!, Netahej!, Nemazli se!" a já nevím, co ještě. Moje milovaná panička se však se mnou mazlila stále.

Jednou v noci, když byla obrovská bouřka, jsem vylezl z kotce a nastěhoval se těm dvou starším páníčkům do obývaku na gauč, protože moje panička nebyla doma. Na gauči si mě fotili a fotku posílali pryč – prý, aby moje panička věděla. Klidně si odjela a mě tu nechala. Po několik dnech o "samotě", přijela. Huráááá! Je doma. Jenže v ruce cosi držela. Sklonila se ke mně a povídá: „Tak tohle je naše miminko! Pěkně ho pozdrav, určitě budete brzo kamarádi!“ Což o to, to já jsem ho pozdravil po svém. Celého miničlovíčka jsem olízal a začal ho tahat za peřinku a nohu, ať jsi jde hrát. V tom vylétla z domu ta starší panička a křičí a zlobí se na mě. Jéé a já myslel, že budu mít nového parťáka a místo toho musím zase do boudy.

Dny plynuly a já chodil na procházky pořád s někým jiným. Byl jsem smutný, myslím, že na mě panička zapomněla. Jednou, když jsme konečně vyšli na společnou procházku, měl jsem pocit, že se potřebuji proběhnout. V lese jsem vyčmuchal nezkutečnou lahůdku a musel celou kupu toho žrádla sežrat. Bylo mi těžko, to ano. Ale stálo to za to. Panička s tím miničlovíčkem na mě čekali a pak byli překvapení, že jdu vedle vozítka a v klidu. Večer mi začalo být ouvej. Druhý den ráno jsem neviděl a na pozdrav nereagoval. Položili mě do auta a vezli k doktorovi. Diagnoza byla jasná. Mám otravu a dovezli mě tam za minutu dvanáct. Od té doby jsem si útěky za žrádlem v lese rozmyslel a raději sedím u kočárku a hlídám to mrně. Tiše doufám, že brzo vyroste a konečně s ním začne být legrace.